CHORVATSKO 1999

 Jakub Loudát

Intro

Nabízím vám k přečtení pár řádek o dovolené v Chorvatsku. Vím, že to není pro každého nijak extra mimořádná událost, ale na objevování pramenu Amazonky opravdu peníze nebyly a z mého pohledu to významné bylo, protože od mé poslední návštěvy moře uběhlo třináct dlouhých let. Nebudu se ani zmiňovat o událostech které předcházely této cestě, neboť by nikdo asi nečetl dál cokoli od takového blba, který dokázal před zaplacením dovolené u pobočky ČEDOKu ztratit peníze s doklady, ale nakonec vše dopadlo dobře a já se svými dvěma kamarády opravdu v pátek 16.7.1999 v 1500 nastoupil do správného autobusu mířícímu na Dalmatské pobřeží.

Cesta

Z dálky tento autobus vypadal velmi pěkně (alespoň pro mne zvyklého jen na místní hromadnou dopravu), koneckonců podle sympatického tvaru znaku jsem poznal, že jde o RENAULT, ale naše původní představy o téměř lehátkové úpravě se rozplynuly okamžitě po nastoupení. Usadili nás do zadní části autobusu na takzvanou „pětku“. To by nebylo tak hrozné, kdyby tam už ovšem neseděli dva lidé. Malý prostor v RENAULTU se nedá srovnávat s tolik oblíbenou KAROSOU, určitě ne alespoň tam vzadu. Nechtějte si ani představovat dvacet hodin jízdy nalepený z obou stran na zpocená těla kamarádů. Kolem desáté večer jsme si po druhé přestávce v autobuse „ustlali“ a jali jsme se kývat hlavami na všechny strany. Silnější povahy vydržely spát v kuse třeba i hodinu!! Ale i tak hrůzná cesta se dala bez větší úhony přežít a kolem osmé hodiny ranní jsme šťastně vyskočili z autobusu přímo na molo v Chorvatském Splitu.

Ne, že bychom za ty prachy čekali červený koberec natažený u autobusu a končící až u našich bungalovů, ale ČEDOK jsme zvolili mimo jiné i proto, že jsme očekávali příjemný servis, profesionální služby a pomoc při klasické panice nastávající po vystoupení Čecháčků z autobusu v cizí zemi, cizím městě, zmatených po dlouhé vyčerpávající cestě. Bohužel se nestalo ani jedno. Autobus odjel nenápadně do dáli a nechal nás tam stát vstříc sama sobě a Chorvatům v kravatách, pobíhajících po okolí s vysílačkami. Naštěstí my Češi si dokážeme poradit za každé situace a okamžitě jsme se nahrnuli do první lodě jedoucí (ehm plovoucí) na ostrov Hvar. Šlo o loď ruské výroby, obecně zvanou raketa. Ten, kdo ji zná, ví o co jde a ten kdo ne, má smůlu, protože já technický antitalent ji rozhodně popisovat nebudu. Musíte si vystačit s tím, že po odstartování a dosažení určité rychlosti se jinak na první pohled celkem klasická loď najednou začala zvedat a po chvíli plula na takových jakoby lyžích. Bylo to zajímavé a nám se Split začal pomalu ztrácet z očí a my pluli vstříc modrým dálavám, průzračnému moři, hezkým zážitkům a dokonalému odpočinku na oblázkových plážích.

Konečně asi po pětačtyřiceti minutách raketa začala zpomalovat a my usazení v příjemných křesílkách si mnuli ruce, že už nás dělí od ubytování pouze pár metrů. Samozřejmě, nebylo tomu tak. Raketa přistála sice na ostrově Hvar  kam jsme mířili, ale ne už ve správném městě. Přistáli jsme totiž ve městě Hvar, které je od cíle naší cesty – což bylo město Stari Grad – vzdáleno přibližně dvacet kilometrů. Bylo to jistě velmi pěkné město, ale po tak dlouhé cestě si chce člověk trochu odpočinout a ne se plahočit kdoví kam. Takže jsme nenašli důvod z rakety vystupovat. Dokola jsme kravatovým Chorvatům cpali do hlavy že jedeme na Stari Grad a ne do Hvaru. A je nenapadlo nic jiného, než nám vyložit tašky, kufry a bágly ven. A na to my jsme hajsavý! Každý z nás byl okamžitě venku u té své batožiny a radoval se z opětovného setkání. Bohužel jsme ale stáli venku a raketa zmizela pryč s novými turisty.

Takže teď jsme byli v podobné situaci jako ve Splitu. Naštěstí asi tak po třiceti minutách se kolem nás začali trousit kravaťáci, dokolečka omílali Stari Grad, Stari Grad a my je tedy následovali do jakéhosi autobusu. Ten nás konečně dopravil do našeho cíle. Jel napříč ostrovem a to znamená velmi kopcovitou krajinou. Pohled z okénka autobusu byl opravdu úchvatný. Na jedné straně v úhlu větším než čtyřicet pět stupňů stráň nahoru a na straně druhé někdy i pouhých deset centimetrů od kraje propasti, která dole končila nádherným údolím snad sedmdesát metrů pod námi. Naší dobrou náladu, kterou jsme získali   se stále se přibližujícím cílem to nemohlo nijak rozházet. Možná snad ty dávky adrenalinu mohly být nižší.

Po půl hodince jsme dojeli do Stari Gradu. Do finále cesty zbývalo pár metrů, ovšem do kopce. A to se ale vůbec nelíbilo spojce v motoru autobusu. Úžasný smrad. Autobus tedy kousek zacouval a pokusil se o kopec znovu. Asi na třetí pokus se mu to podařilo a my jsme konečně vystoupili u hotelu St.Roko. Tam jsme na recepci vyměnili pasy za klíč od bungalovu a pěkná slečna nás před něj dovedla. To se mi zdálo lepší než červený koberec. Vešli jsme dovnitř, rozhlédli se a začali vybalovat.

Myslím si, že je na čase, abych trochu přiblížil osazenstvo našeho bungalovu. Jsme tři kamarádi, známe se přibližně rok a jediné společné akce co máme za sebou, jsou nějaké ty oslavy narozenin, Silvestrů a naše klasická kolečka restauračními zařízeními v Č. Budějovicích. Vedoucím výpravy do Chorvatska jsem se stal samozřejmě já,  neboť jsem měl ty nejlepší předpoklady. Jako jediný z nás jsem pořádně nikde v zahraničí nebyl a jsem nejmenší. Jinak mi je dvacet tři let a jmenuji se Jakub. Všichni mi říkají Kubo, asi proto, že je to kratší. Provianťákem se stal Honza, protože asi jako jediný se dokázal poprat s polotovary až do konce a vytvořit jídlo. Jak důležitou funkci měl třetí z nás – Zdeněk – se dovíte někde dál.

První den

Jakmile jsme se trochu zabydleli, vzali jsme si plavky, ručník a pádili jsme dolů k moři. Rozvalili jsme se na nejbližší pláži a rozhlíželi jsme se po okolí. Honza,  kterému to pálí nejvíc z nás třech, se po chvíli zvedl a se slovy „Dem si zaplavat ne?“ skočil do moře. Věděl jsem, že k tomu jednou musí dojít a tak jsem se hrdinně zvedl a došel k vodě. Smočil jsem chodidla a nebylo to tak hrozné. Asi jako před týdnem na Staňkově. Takže po čtvrt hodince nenápadného rozhlížení , kterým jsem maskoval prvotní nechuť ponořit se do přece jen trochu studené vody, jsem zakopl pod vodou o nějaký kámen a šup, byl jsem tam. Tedy na tom Staňkově to tolik nesolili, ale přece jenom moře je moře, že. Za dvě, tři hodinky jsme se nahoře osprchovali a šli jsme do hotelu na první schůzku s delegátkou ČEDOKu. Samozřejmě, dorazili jsme o pět minut později, ale asi to nemělo žádný vliv pro příliv zajímavých informací, protože jediné co jsme se dověděli, bylo to, kde je pláž ze které jsme přišli a kde je hospoda, kolem které jsme šli na pláž. Potom slečna zmizela s omluvou, že musí řešit problémy s nějakou paní.

Zdeněk nás po schůzce zahnal do bungalovu pod pohrůžkou hladové sebedestrukce. Cestou jsem se s ním stavil na pobřeží pod restaurací a při pohledu do vody Zdeněk objevil velkého mořského ježka. Neměl už na sobě bodliny, byla to jen jeho tuhá schránka. Protože s něčím takovým nemám žádné zkušenosti, bál jsem se na něj sáhnout holou rukou (co kdyby mi jí ukousl nebo mě stáhnul do vody). Našel jsem nějaké klacíky s jejichž pomocí jsem ježka vytáhl z vody. Ve schránce byly ještě zbytky vnitřností, asi žádná dobrota, tak jsem to vypláchl. Něco tam ještě zbylo a proto jsem ježka nedával do bungalovu (strašně totiž smrděl), ale položil jsem ho venku pod schody, aby si s masovými zbytky uvnitř jeho schránky poradili místní mravenci, či jiná drůbež. Zdeněk v té chvíli stál uvnitř bungalovu a demonstrativně kručel hlady. Tak Honza něco ukuchtil a po napapání jsme si dali trochu tekuté stravy (s sebou jsme brali litr ferneta, litr vodky a litr rumu!!!) a ve velmi dobré náladě jsme asi v devět večer vyrazili na prohlídku města a jeho obyvatel(ek). Protože kluci jsou studenti a já jsem táhnul celou dovolenou z jedné výplaty, neměli jsme s sebou moc peněz a snažili jsme se co nejvíce šetřit. V praxi to znamenalo, že cenu nějaké té potraviny, pití či laskominky jsme přepočítali na koruny a přešla nás chuť. (Byli mezi námi i tací /Zdeněk/, kteří v kursu jedna ku jedné vše přepočítávali na drachny – nám účel poněkud unikal, ale asi si to mohl dovolit.) Po městě se pohybovaly opravdu pěkné „kousky“, ale vesměs jim chybělo tak pět let pro vzbuzení většího zájmu z naší strany. Alespoň první den. Stari Grad je velmi pěkné město a to jsme zatím viděli pouze přístaviště a okolí. Asi za hodinu a půl jsme to otočili a šli jsme spát.

Druhý den

Takže první noc jsme prožili opravdu decentním způsobem. Díky tomu jsme i ráno vstali docela brzy a vyrazili jsme na obhlídku pobřeží.  Minuli jsme betonové pláže u sousedícího hotelu Adriatic, prošli jsme kolem dalších pláží a vešli jsme do lesíka. Ten nebyl jen plný stromů, ale i kamenů všemožných velikostí, které směrem k moři nabývaly na velikosti a končily jako skalky a skály zařízlé do zpěněných vln. Mimochodem pokud jde právě o vlny, tak těch se moc na plážích v okolí hotelů nevyskytovalo, protože Stari Grad je město v zátoce dlouhé asi osm kilometrů. A právě v místech, kde jsme teď stáli, se rozprostíralo otevřené moře, vítr a větvičky stromů nás šlehaly do tváří a my vnímali jen tu úžasnou atmosféru. V místě, kde už se přes husté keře a neschůdný terén nedalo jít dál, se u vody rozkládaly ploché, vodou uhlazené kameny a na nich – světe div se – neoficiální nuda pláž. Tam už jsme tu atmosféru vydržet nemohli a raději se vydali zpátky do bungalovu. Natáhli jsme si plavky a šli se vykoupat na jednu z nově objevených pláží. Když nás to tam přestalo bavit, šli jsme na další průzkum okolí. Samozřejmě s foťáky. Tentokrát jsme se vydali na druhou stranu, směrem do města. Prošli jsme městem, pak sešli z cesty a dál zase podél pobřeží směrem ke kotvišti trajektů. Cestou jsme fotili co se dalo, hlavně tu úžasně čistou vodu spolu s vlnami omílajícími pobřežní kameny. (Úplnou náhodou se mi do záběru zapletla slečna „nahořebez“) K večeru jsme se rychle vrátili na nějaký ten žvanec,  po něm samozřejmě trochu toho alkoholu pro promazání a hurá do města.

Tam jsme se chovali (notně promazáni) jako nadržení puberťáci a snažili se oblbovat místní i nemístní děvčata. Vzhledem k tomu, že neumím anglicky, přenechal jsem tuto práci na kluky s tím, že nepohrdnu nějakou kamarádkou co zbyde. Hoši balili stále podle stejného scénáře. „Ahoj, mluvíš anglicky?“. Děvče většinou odpovědělo, že trochu ano. Poté následoval dotaz týkající se jejího jména s již připravenou reakcí: „Ó, to je u nás v Čechách nejhezčí jméno!“ To ty holky vždycky dostalo a my měli to nejtěžší za sebou. Bohužel většinou se naše konverzace nedostala dál, protože holky nejevily nijak zvláštní zájem. No, co se dalo dělat. My ovšem byli v pohodě, protože „znalec žen“ Zdeněk nás vždy ubezpečil, že zítra to vyjde. Asi třikrát jsme naše večerní vycházky ukončili na diskotéce v hotelu. Její úroveň sice nebyla valná, ale v našem podroušeném stavu nám to bylo jedno. Stejně nás tak za hodinu přestalo bavit tam samotný tancovat a šli jsme spát. Ovšem při druhé návštěvě se Honzovi náhodou dostala do ruky barová židle a tak jí vzal s sebou. Došel skoro až na pláž, ale tam ho zastavil místní uvědomělý občan a celkem v klidu mu řekl, aby židli vrátil. To byla ovšem voda na Zdeňkův mlýn. Zdeněk totiž, když se opije, je lehce agresivní. Jeho agresivita rychle přešla, když na něj Chorvat vytáhl nun-čaki (omluvte prosím mou nevědomost v označení tohoto v nesprávných rukou smrtícího nástroje). Potom jsme šli raději spát.

Další dny

Ve městě nás večer zaujal obrovský osvětlený kříž visící někde na nebi a dopoledne jsme ho identifikovali na nedalekém kopci. Po snídani jsme se vydali vzhůru. Na tento výlet jsme si pro jistotu udělali dostatečnou časovou rezervu, abychom byli ještě za světla dole. Podle našich zkušených zálesáckých odhadů jsme usoudili, že na kopec se ostřejší chůzí dostaneme tak za hodinku a půl, tam strávíme půl hodinky a hodinu zpátky. Pak by měly být tak dvě hodiny, akorát na to, jít se vykoupat, poté samozřejmě vysprchovat a šup po posilnění (pro změnu) do města. Takže po ranní rozcvičce (kterou jsme pokaždé vynechali), jsme se vydali nahoru.

Nahoře u kříže jsme nakonec byli za půl hodiny, tam jsem si zaexperimentoval s foťákem a za chvíli jsme šli dolů. Vzhledem k tomu, že jsme byli příjemně rozchození, střihli jsme si ještě procházku městem. Tam jsme také fotili co se dalo. Bohužel si nevzpomínám na žádnou veselou příhodu z natáčení, snad jenom náš údiv – jé, tady jsme včera večer byli! … Jo, mě to taky něco říká… Hele tady jsem málem spad do vody… a tady jsme se těch holek ptali na ten ananas… to byly krávy…

Cestou zpátky jsme na recepci hotelu zjistili, kdy příští den jedou trajekty do Splitu. První jel asi v šest ráno (na ten jsme si netroufli), druhý v jedenáct. Spokojeni s informacemi jsme po náležitém posilnění a po přípravě tří litrů rumu s kolou na cestu, vyrazili do města. Tam nás tentokrát zajímali i ty mladé slečny o kterých jsem psal výše, ale opět celkem bez výsledků. Až na ….

Tři motající postavy se pomalu blížili k lavičce u FAST FOODu a najednou si jedna z nich všimla, že na lavičce sedí atraktivní tmavovláska. Z jednoho opilého stínu se ozvalo: „Voc jour nejm…hyk…vole?“ A slečna místo odpovědi klidně a s úsměvem pronesla: „Na mě můžete česky, kluci!“. V nás hrklo. No to snad není možný! „Čau, ty jsi Češka?“ „Ne. Já su z Moravy“ „Aha, (no to je rozdíl) na napij se, my toho máme mraky“. Nabídli jsme galantně něco z našich zásob. Děvče se napilo, představilo se nám a nenápadně nás upozornilo na svého Chorvatského chlapce. Mimochodem ona i on byli fakt dost fajn lidi. Anča a Marino. Tak jsme si dali u Marina hranolky s tatarkou, něco jsme domluvili s Ančou a za chvíli šup do postele.

Split

Ráno jsme se vybavili na celodenní výlet a hurá na trajekt. Za necelé dvě hodinky jsme vystoupili na Splitském molu. Tam jsme podle mapky navštívili ta nejhezčí místa, nasáli jsme atmosféru v zapadlých uličkách (kluci nasáli i dvě piva) a naše – řekl bych- poznávací část výletu končila ve velkém parku na kopci kousek od Splitu s úžasnými vyhlídkami na město, na moře a tak. Po dokonalém nakochání jsme seběhli dolů na pláž. Bohužel jsme na tento výlet nevzali plavky a ve slipech jsme se styděli, (ve slipech ani tak ne, ale skoč do vody tak šikovně, aby nespadly a pokud by spadly, tak je tam hledej…) a tak jsme do vody skočili v bermudách, v kraťasech, prostě v tom, co kdo měl. Moc jsme si to užili (včetně skákání z několik metrů vysokých skal do vln) a pak jsme se starali o to, aby nám naše věci co nejrychleji uschly. Protože tato pláž byla od centra města celkem daleko, nakonec jsme se odhodlali vydat se na cestu ve slipech a tričku s kraťasy ležérně kymácejícími se v ruce. Ale co se nestalo! Hned na hlavní silnici nás zastavila policistka. Naštěstí jen kvůli nehodě, která se stala poblíž. Za chvíli jsme šli dál. Ale co to? Po pár metrech další a pak zase další policajt. To už Zdeněk nevydržel a zeptal se jich, co se děje. Poznání nám vyrazilo dech. Prý tam pojede Chorvatský prezident. Přišlo nám celkem komické, že v místě kde pojede prezident republiky nechají potulovat nějaká individua ve slipech. Ale nechali a my jsme šli dál. Když už zástavba začala houstnout, doprava také a snad i ti policajti, jen pro jistotu jsme se začali oblékat. Věci už jsme koneckonců měli skoro suché. Co nám v rukou přebývalo, to jsme položili na lavičku vedle sebe. Ve chvíli, kdy jsem zápolil s páskem, knoflíkem a poklopcem, najednou vedle nás zastavil autobus plný lidí. Nevšimli jsme si, že stojíme na autobusové zastávce. Rychle jsme posbírali všechny naše věci a pelášili do města. Tam jsme se ještě chvíli toulali a po ukojení hladu pizzou v PEACH PITTu jsme se opět nalodili na trajekt a vyrazili ke Hvaru, zpátky do bungalovu. Cestou jsme vyfotili opravdu úchvatný západ slunce a už za chvíli jsme probírali celý den nad skleničkou vína (nebo čeho) před bungalovem na terase. V jednu ráno jsme úspěšně zalehli.

Jezinky

Nejdřív jsem myslel, že je to sen, ale když jsem se probral do reálu, opravdu někdo bušil na dveře, řval „Policie otevřete !!“ a kdo ví co ještě. Byly to ženské hlasy. Policie samozřejmě ne. Ach, Bůh nás vyslyšel. Zdeněk se došoural ke dveřím a otevřel. Venku stály tři holky. No holky, spíš jedna holka a dvě starší dámy kolem čtyřicítky. Byly to Češky, takže aspoň něco. Byly čtyři hodiny ráno. Někdo je prý informoval, že máme moře chlastu a že nám s ním rádi pomůžou. Tak jsme se do toho dali. Povídali jsme si, popíjeli, nebylo to špatný. Poté co ta nejmladší z nich zjistila, že jsme z Budějovic a přiznala se že i ona je odtud, soustředili jsme se jen na ní. Obě dámy byly přece jen o dost starší než my, byly z Moravy (Aha!) a že by byly nějak moc úžasný, to teda ne. Ta holka z Budějovic se jmenovala Lada a mohlo jí být  něco ke třiceti. Celkem atraktivní kousek. Kluci s ní zmizeli v bungalovu a něco tam řešili. Mě nechali napospas jezinkám, jak jsme ty zbývající dámy později označili. Někdy v této době k nám přišla i Anička s Marinem. Po chvíli se na terasu vrátil Honza a vesele jsme dál popíjeli. Najednou se za dveřmi objevil Zdeněk, zavřel je a zatáhl záclony. Okamžitě nám bylo jasné, o co jde. Komu by nebylo. S Honzou jsme si smutně povzdechli, protože Zdeněk asi před dvěma dny málem dostal jednu Chorvatku Sněženu, na trajektu se zamiloval do úžasné Francouzky a doma na něj čekala Dita. Na nás nikdo. Ale k naší společné radosti se za chvilku záclony rozhrnuly a dveře otevřely. Vyšla Lada a s větou „Tak ožralá ještě nejsem“, si sedla mezi nás. Bylo nám docela trapně, a tak jsme na ní házeli omluvné pohledy (Ksicht číslo šest, tuším). Za minutku dorazil i Zdeněk a také si sedl. Pak začalo teprve to pravé divadlo. Lada se asi mezitím stačila ožrat či co, každopádně se se Zdeňkem začali hypnotizovat. Potom si nenápadně přes popelník předali číslo jejího pokoje v hotelu.

Ještě v té době jsme měli dost pití a tak po Marinovo výroku že bude námořníkem, jsme zkoušeli co takový budoucí námořník vydrží. Držel se opravdu statečně. Vypil snad skoro čtyři deci vodky na ex, pak si dal ještě slivovici. Vypadal celkem v pohodě, ovšem jen do té doby, kdy se pokusil vstát a jít za námi, co se šli vykoupat. To už bylo asi osm hodin ráno. Poklesl v kolenou, málem si znovu sedl, ale vybral to a šel. Dole jsme z mola skočili do vody a holky se oblečené rozložily po molu. To ovšem nenechalo Honzu chladným a postupně tam Ladu a Anču naházel. Mimochodem Ladu asi tak pětkrát. Potom, když stál na molu sám, kousek od kraje, využil této chvilky Zdeněk a s vítězným výkřikem „To máš za Ditu!!“ strčil Honzu do vody. Ten okamžitě po vynoření se smíchem upozornil Zdeňka, tak aby ho všichni slyšeli: „ Za Ditu?“. Zdeněk okamžitě začal koktat že žádnou Ditu nezná, že se spletl a to se nám moc líbilo. Bohužel Lada dělala, že si ničeho nevšimla, nebo že mu snad i věří. Honza si pak s Ladou povídal na břehu (dokonce jsem zahlédl i pokus o paci, paci, pacičky – že by si Honza myslel že nenápadně přejde na prci, prci, prcičky?) a to Zdeněk nemohl přenést přes srdce a s olympijským výkonem plaval, potápěl se a všemožně jinak na sebe upozorňoval. Bohužel pro něj jsem to viděl jen já. Směšné.

Toto se stalo ve čtvrtek ráno. Po vykoupání jsme se vrátili do bungalovu a tam jsme našli spícího Marina. Asi za hodinu se probral, něco zamumlal a šel s Ančou domů. Zdeněk se (podle jeho slov) šel na chvíli projít. Nevím, jestli si myslel, že jsme tak naivní, že mu to zbaštíme nebo se nám styděl říct, že jde za Ladou, každopádně zmizel. Přišel až na večeři, tu si ujít nenechal. Po ní se slovy „Jdu se vykoupat“ odešel „neznámo“ kam. Vzhledem k tomu, že obě jeho plavky se sušily na stromku před bungalovem, by asi každému došlo, že se koupat nejde. Podle jeho mínění nám to asi dojít nemělo. Naštěstí jsme se než odešel domluvili, že další den pojedeme ráno na výlet do Hvaru. Později jsme zjistili, že potom už by příležitost nebyla. Tento večer jsme s Honzou ovšem strávili velmi příjemně. Koupili jsme si trochu vína a procházeli se po městě bez trapného otravování každé holky a musí se nechat, to byl opravdu nejlepší večer za celou naši do volenou. Vzhledem k tomu, že jsme ráno měli v plánu vstát celkem brzy, šli jsme také brzy spát.

Hvar

Ráno jsme vstali, Honza udělal snídani, v té chvíli neomylně přišel ospalý Zdeněk, hodil do sebe ten kus žvance a šli jsme do města na autobus. Ten nás za chvíli dovezl do Hvaru. Ze zastávky jsme sešli na náměstí a rozhlédli jsme se po dalším okolí. Po pobřežní promenádě jsme došli ke kostelu, tam jsme hladově s Honzou fotili a Zdeněk kterého jsme si nijak zvlášť nevšímali se tam někde posadil. S Honzou jsme potom pokračovali dál po promenádě a jinou cestou jsme se vrátili zpátky k moři. Tam, protože jsme nikde neviděli Zdeňka, jsme si sedli na lavičku a chvíli na něj čekali. Když přišel, vydali jsme se dál. Šli jsme nahoru na kopec kde stála pevnost Fort Napoleon a cestou jsme fotili úžasné pohledy dolů. Vzhledem k tomu, že vstup přímo do pevnosti nebyl zrovna nejlevnější, vydali jsme se zase zpátky dolů k moři. Nevěděli jsme, kdy jede autobus zpět na Stari Grad, tak jsme se raději šli podívat na autobusové nádraží. Měli jsme ještě dost času. Ale co se najednou nestalo. Ze všech stran se během několika minut přihnaly těžké tmavé mraky a nedaleko se začalo blýskat. Po chvíli se přihnala i dešťová smršť. Padaly dokonce i kroupy a musí se nechat, byla to opravdu dost slušná bouřka. Chorvati na něco takového asi nejsou moc zvyklí, soudě podle jejich – řekl bych – až komických reakcí. Naskákali do aut a začali zmateně jezdit po parkovišti, někteří se s auty schovávali i pod stromy, všude se strašně troubilo a byl to docela správný šrumec. Protože na Hvaru byly kanály jen dole u moře, z parkoviště se po chvíli hnala spousta vody přes celé náměstí až dolů. Vítr polámal slunečníky a my se dívali na narychlo opuštěné stolky, kde zůstalo nedopité pití od lidí kteří byly právě schováni v obchodech a pod plachtami u jejich vchodů. To už ale skoro nepršelo a my jsme se šli vykoupat. Po koupačce se Zdeněk natáhl na zídku která lemovala pobřeží (asi ho zmohlo to večerní plavání) a usnul. My jsme si také rádi trochu odpočinuli a potom jsme jeli zpět do našeho bungalovu.

Poslední večer

Po večeři Zdeněk zase někam zmizel, (ještě že nebyl schopen se najíst někde jinde – pak by jsme ho od středy večer až do odjezdu asi neviděli) a já s Honzou šel zase do města. Báli jsme se totiž, že nás přijdou zase okupovat jezinky. Ale nakonec jsme je stejně potkali ve městě a ve stejné sestavě jako poprvé jsme skončili u našeho bungalovu. Marino ovšem měl s sebou aspoň kytaru a tak ten večer nebyl zas tak špatný. Ráno v deset jsme měli předat klíč od bungalovu a podle oficiálních informací slavného ČEDOKu, další den kolem třetí hodiny odpoledne jsme měli být doma. Myslíte že to tak bylo?

Cesta domů

Když jsme se v deset vzbudili, nedělali jsme si hlavu z toho, že už máme být na recepci a v klidu jsme snědli snídani. Po ní Zdeněk nenápadně zmizel. Potom jsme začali uklízet a do jedenácti jsme měli co dělat. Sbaleno jsme měli během pár minut a tašky jsme odnesli na recepci. Ta byla rozdělena na několik oddělení, podle toho, kdo patřil ke které cestovní kanceláři a jakým směrem a v kolik hodin odjížděl. Nejsme žádní malý blbci, takže jsme tu naši část kam si máme dát tašky našli celkem v klidu.

Naházeli jsme tam naše zavazadla a po informaci, že nám raketa jede až za pár hodin, jsme se radostně vydali naposledy do města utratit posledních pár kun. Ovšem vzhledem k tomu, co dělo předchozí večer a noc, byli jsme přeci jen trochu „unaveni“ tak jsme si koupili pouze nějaké jídlo a pití na cestu a odpočívali jsme na lavičce u mola, smutně se dívali do vody, jak šplouchá o boky lodí, vnímali jsme tu vůni moře, která nás celý týden provázela a až teď na nás padla taková nostalgická nálada, jakože tohle zase kdovíjak dlouho neuvidíme a neucítíme, za chvíli u nás začne padat sníh, no fuj.

Později jsme se vrátili k zavazadlům, to bylo tak půl hodiny před odplutím z ostrova a celá recepce byla už skoro prázdná, protože mnoho skupinek už odplulo a Honza najednou zjistil, že mu chybí batoh s foťákem a jinými neméně hodnotnými věcmi. Po chvíli pátrání jsme zjistili, že tento batoh byl asi odvezen k raketě která odplouvala právě asi tak v tu dobu, kdy my hledali batoh. Honza se rozběhl k molu a opravdu, za chvíli se vrátil šťastný s batohem v ruce. Nikomu totiž asi nepadl do oka a nechali ho ležet na molu.

Dopoledne zakoupené housky jsme teď s Honzou nařízli a namazali vším co nám zbylo a tak jsme měli nějaký ten dlabanec do autobusu. Po zabalení těchto našich výtvorů jsme naházeli tašky do auta jedoucího na molo, kde jsme tašky zase vyložili a čekali na raketu. Byli jsme tak hodní, že jsme se starali i o Zdeňkovo batoh, i když jsme si pohrávali s myšlenkou, že mu ho prostě necháme na recepci, ať se o svůj batoh stará sám. Ale nejsme na to asi stavění, tak to dopadlo pro Zdeňka dobře. Byla to asi poslední klidná půlhodinka v Chorvatsku. Když raketa připlula, naházeli jsme tam tašky a sebe a se slzami v očích opouštěli přístav. Ještě jsme se naposledy dívali na pláže, kde jsme skotačili, na budovy kolem kterých jsme přes týden bez povšimnutí chodili a nyní jsme zase vše viděli jinak, pozorněji, snažíce se co nejvíc obrazů, vůní a chutí zapamatovat.

Raketa odstartovala. Vítr svištící kolem hlavy (pouze těm co neseděli vevnitř) jakoby oznamoval že sviští naposled a člověk se ani nenadál a už jsme byli ve Splitu v přístavišti. Tam už zase čekal autobus a my opět skončili vzadu na pětce. Naštěstí se asi někdo během dovolené utopil či emigroval, a tak byla celá pětka k dispozici pro nás tři.

Ze Splitu jsme odjížděli asi v osm hodin večer a po náročné noci jsme všichni byli unavení tak, že jsme ihned usnuli. Pak si pamatuji útržkovitě několik zastávek u různých benzínových pump a najednou jsme byli doma, v Budějovicích.

Raději nebudu popisovat naše pocity, mísící se radost z návratu domů a smutek ze skončení volného týdne, snad nejhezčího v mém dosavadním životě.

Be Sociable, Share!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *